Dedeček
Můj děda pro mě už od mala znamenal všechno. Byla jsem s ním hrozně ráda, naučil mě hrát karty, jezdil se se mnou koupat a učil mě dokonce chytat ryby. Z uplakaný tváře dokázal vykouzlit usměvavou a kdykoliv rodiče neměli čas, děda ho měl!! Možná se vám tyhle věci zdají hloupý a obyčejný, ale mě dělaly radost. A když mi naši řekli, že jdu k dědovi, už jsem se balila a chtěla okamžitě chtěla odjet. Ve dvou letech jsem dokonce vylezla z postýlky, abych si mohla lehnout k němu. Strašně ráda jsem poslouchala jeho pohádky, vymýšlel je sám a jenom pro mě. Chodila jsem za ním dokonce i se svýma prvníma láskama a problémama ve škole, prostě i s problémama, který většina lidí řeší s rodičema. Dědeček měl vždycky problémy se srdíčkem a poslední dobou se to zhoršovalo, a tak lékaři naplánovali na červen operaci. Výměna chlopně za umělou. Jenže přišlo něco, co nikdo z nás nečekal. Nedávno jsem přišla domů a jak mám ve zvyku, zařvala "Ahoj" a zalezla rovnou do pokoje. Jenže asi po pěti minutách jsem si uvědomila, že mi na můj pozdrav vlastně nikdo neodpověděl. Šla jsem teda mrknout do ložnice, jestli taťka nespí. Obrázek, který se mi po otevření dveří naskytl, bych nejradši vymazala navždycky z hlavy. Táta seděl na posteli a po tvářích se mu kutálely slzy. Můj táta, kterej nikdy nedával najevo emoce, brečel! Dostala jsem strach, jako první mě napadla mamka. A tak jsem se zhluboka nadechla a zeptala se, co se stalo. Odpovědi se mi dostalo téměř okamžitě. Děda měl infarkt. "Jedeme do nemocnice, okamžitě jedeme do nemocnice." Vyjekla jsem a propukla v hysterickej pláč. Táta se jen těžko zvednul a snažil se mě uklidnit, jenže mě žádný kecy nezajímaly, chtěla jsem jen jedno. Jet za svým dědečkem a to okamžitě. Chtěla jsem ho vidět, říct mu, že jsem tu pro něj, že ho nikdy neopustím, a že jemu nedovolím, aby opustil mě!! Když tátovi konečně došlo, že se mnou nic nenadělá, začal se oblíkat. Naložil mě do auta a vyrazili jsme. Jakmile jsme vstoupili do toho odporně bílýho pokoje, litovala jsem toho, že jsem chtěla někam ject. Táta řekl, že jde za doktorem a nechal mě s dědou o samotě. Ten pokoj děsil. Přistoupila jsem k dědečkovi a z očí se mi okamžitě začaly řinout slzy. Nevěřila jsem, že je to on. Můj děda byl přece plnej síly a života a ten co ležel přede mnou?? Byl bělejší než stěny pokoje, měl ledový ruce a byl nepojenej asi tak na milión přístrojů. Sedla sem si a i když byl v bezvědomí, začala jsem mu vyprávět o událostech posledních dní. Stále jsem mu opakovala, jak moc ho mám ráda a ujišťovala ho, že s ním budu pořád. Stále jsem doufala, že otevře oči a usměje se na mě a stále jsem nemohla uvěřit, že někdo tak silný a autoritativní jako můj dědeček, může být tak bezmocný. Pak vstoupil taťka, doktora nesehnal, ale prý ho za námi pošlou. Sledovala jsem ho, jak se mu třesou rty, jak se uslzenýma očima dívá na dědečka a uvědomila si, že můj táta není socha z kamene, že ja taky jen člověk, který má city a poprvé za 17 let svého života jsem ucítila potřebu ho obejmout. Dokázat mu, že ho mám ráda a že jsem tu teď i pro něj. Vtom přišel doktor. Viseli jsme na něm očima plnýma naděje, kterou ovšem jeho slova pohřbila. "Po infarktu je srdce moc slabé, operaci nebude možno uskutečnit," slova se zarývala pod kůži a proudila celým tělem až do srdce, které je odmítalo přijmout. "Nemůžeme chlopeň vyměnit, zemřel by nám pod rukama." Chtělo se mi křičet: "Copak takhle vám pod rukama neumírá??" ale zmohla jsem se jen na jeden obrovský vzlyk. "Kolik má času?" zeptal se taťka dutě. "Pokud se nám ho podaří vůbec probrat, 2-3 měsíce." Zatmělo se mi před očima, probrala jsem se až v autě. Mlčela jsem, brečela a přemýšlela, co budu dělat, až se do toho odpornýho pokoje jednou vrátím a postel bude prázdná...