Wimbledon
24. 11. 2007
Samuel Colt povznesl ducha Ameriky, protože vynálezem šestiraňáku
umožnil Amíkům rychleji se navzájem kráglovat, Peter Colt se chystá
rozbušit srdce všech Angličanů, poněvadž je prvním britským tenistou,
sahajícím po vítězství na wimbledonském turnaji.
Jak je to ale možné, vždyť tohle bývalé číslo 11 ve světovém žebříčku se propadlo až na 119. místo a do Wimbledonu se dostalo jen díky divoké kartě. Co za sílu to proudí jeho jednatřicetiletými údy, že Peter náhle vyprovází z kurtu jednoho zostuzeného soupeře za druhým? Ano, hádáte správně, Peter si po dlouhé době kvalitně zasouložil. Tenhle zaručený doping mu poskytla americká tenisová hvězdička Lizzie, na niž Peter narazil, když si v hotelu spletl pokoje.
Lizzie se právě sprchovala a ačkoli je v našem hrdinovi kus ryzího anglického gentlemana, o její vysportované tělo zavadil bulvou na neslušně dlouhý okamžik. Temperamentní Američanku to ovšem nijak nerozhodilo a brzy s ním zalezla pod duchnu, odhazujíc do koše ojeté klišé romancí, podle něhož si budoucí milenci musí nejdřív dělat různé naschvály.
A vida, Peter je na druhý den na kurtu jako vyměněný mohla by to být taková Bridget Jonesová naruby, akorát hrdinou je chlap, třicátník bez vztahu, který bydlí s rodiči a chystá se zaměstnat jako trenér bohatých paniček v místním tenisovém klubu.
Na rozdíl od Bridget však Wimbledon mnohem více sází na romantiku a uvěřitelnost situací než na vyhrocené trapasy a vtipnou britskou sušinu. Nečekejte proto ani pestré panoptikum komických vedlejších postav, jak je tomu u filmů Working Title zvykem. Žádná z postav se nestává karikaturou, dokonce ani Sam Neill v roli Lizzieina přísného fotříka není despota ve stylu De Nirova fotra-lotra.
Z čehož jasně vyplývá, že v centru příběhu jsou pevně jako Titanic na dně Atlantiku ukotveni vynikající a neuvěřitelně sympatický Paul Bettany a vskutku pomilováníhodná Kirsten Dunst. A jak jinak, je tu tenis. Zatímco celá ta romance se docela vleče, tenisové duely jsou díky geniální kameře Dariuse Khondjiho a digitálním trikům natočené tak, že závěrečný zápas je napínavější a vizuálně nadupanější.
Jak je to ale možné, vždyť tohle bývalé číslo 11 ve světovém žebříčku se propadlo až na 119. místo a do Wimbledonu se dostalo jen díky divoké kartě. Co za sílu to proudí jeho jednatřicetiletými údy, že Peter náhle vyprovází z kurtu jednoho zostuzeného soupeře za druhým? Ano, hádáte správně, Peter si po dlouhé době kvalitně zasouložil. Tenhle zaručený doping mu poskytla americká tenisová hvězdička Lizzie, na niž Peter narazil, když si v hotelu spletl pokoje.
Lizzie se právě sprchovala a ačkoli je v našem hrdinovi kus ryzího anglického gentlemana, o její vysportované tělo zavadil bulvou na neslušně dlouhý okamžik. Temperamentní Američanku to ovšem nijak nerozhodilo a brzy s ním zalezla pod duchnu, odhazujíc do koše ojeté klišé romancí, podle něhož si budoucí milenci musí nejdřív dělat různé naschvály.
A vida, Peter je na druhý den na kurtu jako vyměněný mohla by to být taková Bridget Jonesová naruby, akorát hrdinou je chlap, třicátník bez vztahu, který bydlí s rodiči a chystá se zaměstnat jako trenér bohatých paniček v místním tenisovém klubu.
Na rozdíl od Bridget však Wimbledon mnohem více sází na romantiku a uvěřitelnost situací než na vyhrocené trapasy a vtipnou britskou sušinu. Nečekejte proto ani pestré panoptikum komických vedlejších postav, jak je tomu u filmů Working Title zvykem. Žádná z postav se nestává karikaturou, dokonce ani Sam Neill v roli Lizzieina přísného fotříka není despota ve stylu De Nirova fotra-lotra.
Z čehož jasně vyplývá, že v centru příběhu jsou pevně jako Titanic na dně Atlantiku ukotveni vynikající a neuvěřitelně sympatický Paul Bettany a vskutku pomilováníhodná Kirsten Dunst. A jak jinak, je tu tenis. Zatímco celá ta romance se docela vleče, tenisové duely jsou díky geniální kameře Dariuse Khondjiho a digitálním trikům natočené tak, že závěrečný zápas je napínavější a vizuálně nadupanější.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář